Zimy,jak se patří

 Díky Evině příspěvku o bruslení jsem si docela ráda zavzpomínala na dětství.
   V dětství jsem měla pocit,že není možné,aby zima byla bez sněhu  Zimu jsem měla ráda a se sestrama a kamarádkama
               jsme se vždy těšily,jak budeme bruslit a lyžovat.Bydlely jsme s rodiči
           v nejhezčí části Turnova a měly vše na dosah.Školu,tělocvičnu,letní kino,
                 knihovnu,hřiště.A v zimě bylo z hřiště kluziště.Staral se o něj jeden učitel,
                velký sportovec.Kolikrát jsme chodily z domova rovnou na bruslích.
                        Začínaly jsme také na šlajfkách a když se tatínek přesvědčil,že už umíme skoro
      bruslit dostaly jsme krásné bílé brusle.
                            Fotografie jsou samozřejmě horší kvality,když to spočítám mohou být staré
                                     i přes 66 let.Jsem narozená v roce 1950 a na některých fotkách jsem možná ani nechodila do školy
                Skenovala jsem je.
                                                                                                                                                                  

                                                                       

                                                                                                                                                      

                                                                   Rády jsme v televizi sledovaly krasobruslení.V té době televizi skoro ještě nikdo neměl,ale
                                                                       tatínek našich kamarádek přes chodbu byl ředitelem jednoho významného podniku a
                                                                             krom televize měli i auto.A protože jako správný ředitel byl pořád v práci,tak jsme
                                                                           všechny holky z domu koukaly u nich na krasobruslení.Samozřejmě,že jsme si dělaly
                                                                                  sestavy na bruslích a domlouvaly zase s našim tatínkem,zda nás natočí na kameru.
                                                                                                    Natočil,ale filmy to nevydržely.Lámou se.
                                                                                   Měly jsme bruslení i před domem.Tatínkové nám natáhli hadici na vodu
                                                                                               z prádelny a my každý večer při mrazech část pozemku polévaly.
                                                                                                     Dokonce jsme napsaly cedule,aby si dávali všichni pozor a na
                                                                                                                            ledovou plochu nevstupovali.                                                                    

  

Krom bruslení se hodně i sáňkovalo a nemusely jsme nikam daleko.

Naše ulice byla do kopce a ještě pěkně dlouhá.A to bylo něco         

Tady jsme se ještě rády vozily

Od sáněk jsme přešly na lyže.Lyžovat jsme se naučily na velkém kopci kousek od domu.

Později s námi tatínek jezdil do Harrachova

S rodiči někde na kopci.Tady je mi 14 roků a jsem ta ve světlé bundě

                                                                                                    Jsem ráda,že jsem mohla využít pár fotek,kterých mám
                                                                                             po tatínkovi plné krabice.Když si představím,co to dalo tenkrát práce
                                                                                             vyvolat fotku.Tatínek měl sice v práci svoji černou komoru,ale naše fotky
                                                                                                     vyvolával doma.Zatemnil koupelnu,na dveře dal nápis nechodit.
                                                                                                      Přes koupelnu se chodilo na WC a samozřejmě,že jsme zrovna
                                                                                               všechny potřebovaly.Tak se šlo k sousedům.Žili jsme tam jako jedna rodina.

                                                                                           Níkdy jsem nebyla vzpomínací typ,vzpomínám jenom,když se sejdu s lidmi

                                                                                        se kterými mám společné zážitky.A tak Evi díky,že jsem si zavzpomínala i díky tobě.

                                                                                                                           Přeji Vám hezké zimní dny